Věřím, že fotografie dokáže vyprávět příběhy. Jako fotograf zachycuji především každodenní, zdánlivě obyčejné momenty - emoce, sociální kontext a chování lidí. Tato skladba vždy tvořila osu mé práce. V poslední době však v mých snímcích lidé mírně ustupují do pozadí. Více si všímám (než dřív) – drobných detailů, stop a příběhů mimo hlavní pozornost. Právě v těchto nenápadných drobnostech každodennosti se někdy skrývá jisté kouzlo. Často si tento jeho význam uvědomujeme až ve chvíli, kdy nenávratně mizí.

Ale popořadě

S fotkou jsem si zadal velice pozdě. Až po roce 89 v devadesátých letech, kdy jsem se blížil ke třicítce. Bohužel nemám pro Vás žádný příběh o tom, jak jsem na základní škole fotil s Flexaretou (navrhla AI). V osmdesátých letech minulého století jsem se sice zajímal o výtvarné umění, ale stále jsem nefotil. Změna přišla až se změnou režimu. Totálně jsem přehodnotil svůj život i jeho směřování. Nejdříve jsem se vydal na cesty. Tento čas nazývám "Nomádské období". Euforie. Volný jako pták. Času jak písku na sněžných horách. Cestoval jsem po Evropě. Řecko, Italie (Řím), později Španělsko, krátce Portugalsko, Francie. Mnoho setkání s různými lidmi, mnoho příběhů. Občas jsem někde pracoval, většinou ale ne. Postupně jsem se začal učit fotit a najednou mě fotka úplně pohltila. Prostě vášeň. Toto období končí někdy začátkem roku 1994. Vracím se domů.

Teď už jsem se cítil jako fotograf.
Začal jsem obcházet redakce a nabízet své fotky. Šlo to rychle. První uveřejněná fotka, první zakázka a spolupráce s několika redakcemi. Jak jednoduché. Bylo to období kdy jsem se plácal po po různých redakcích s rozmanitými potřebami. Většinou jsem fotil černobíle a sám si vyvolával fotky. Některé redakce ale vyžadovaly barvu. Dobrá škola.

Toto období "plácání" končí v polovině roku 1996, kdy jsem jako plnohodnotný fotoreportér nastoupil do deníku Právo. Krátce po nástupu jsem získal v novinářské soutěži Czech Press Photo 1. cenu v kategorii Aktualita a současně cenu ČTK. V této prestižní novinářské soutěži (CPP) jsem byl později ještě několikrát oceněn. V deníku Právo jsem pracoval až do konce roku 2001.

V roce 2002 jsem ihned nastoupil jako fotograf do týdeníku Mladý Svět. Bohužel jeho postupný zánik už asi nešel odvrátit. Pracovaj jsem tam do roku 2004. Po tomto roce jsem se stal opět nezávislým fotografem "na volné noze". Spolupracoval jsem s mnoha redakcemi a agenturami. Osobní témata jsem fotil, ale už jen v barvě, převážně na střední formát (dvouoké zrcadlovky). V roce 2004 jsem byl přizván do kolektivního projektu Lithuania 24 hours u příležitosti vstupu Litvy do EU, a v roce 2008 do projektu Jeden den v České republice. Oba projekty byly zaměřeny na dokumentaci života v dané zemi. Také jsem se tehdy snažil o zvýšení svého teoretického vzdělání studiem na škole.

Někdy mezi lety 2008-2010, 2011 přichází období deziluze, rozčarování. Postupně omezuji svoji spolupráci s redakcema (nebo oni se mnou). Zjišťuji, že již nejsem ochoten podílet se na mediálním byznysu v korporátu a jeho každodenním cirkusovém koloběhu. Čím dál méně jsem fotil, až dokonce někdy kolem roku 2012-2013 jsem přestal fotit téměř úplně. Vytratil jsem se z českého mediálního prostředí. Fotil jsem už jen pro stock agentury. Zásadní změna přišla v roce 2024, kdy jsem se rozhodl pracovat už jen na svých osobních tématech. K některým jsem se vrátil, a snad je i posunul, jelikož čas zapracoval a můj pohled se taky časem změnil. Od roku 2025 fotím už jen na střední formát (digital).

A co se týče vystavování, nikdy jsem to s tím nepřeháněl.
Samostatné výstavy jsem měl jen tři. V roce 1996, 1997 a 2004. Kolektivních výstav jsem se ale zučastňoval mezi lety 1996 - 2008 celkem často.
Nikdy jsem nebyl členem nějakého fotografického uskupení, a nehodlám s tím na stará kolena začínat.